Jak poznat, kdy nás vede přítomnost a kdy naučená reakce?

Občas se dostaneme do stavu, kdy máme dlouhý seznam úkolů, ale místo toho, abychom je systematicky řešili, přeskakujeme mezi nimi. Chvíli se věnujeme jednomu, pak se objeví něco jiného, co se zdá naléhavější, nebo nám někdo zavolá a připomene úkol, který jsme měli už dávno dokončit. Výsledkem je pocit zahlcení a neefektivita.

Mnozí z nás věří, že odpověď na otázku „Čemu se teď věnovat?“ může přijít skrze tělo – skrze jeho signály. A často tomu tak je. Ale ne vždy. Tělo nás někdy klame. Ne tím, že by bylo nesprávné, ale tím, že některé jeho reakce nejsou skutečně přítomné. Jsou naučené. Jsou výsledkem letitých vzorců, které nás vedou do toho, co je známé, jednoduché a na první pohled pohodlné.

Rozpoznání naučené reakce vs. skutečné přítomnosti

Jak ale poznat rozdíl mezi tím, kdy nás vede přítomnost a kdy jednáme podle naučené reakce?

1. Vnímejte svůj první impuls, ale nespěchejte podle něj jednat
   Pokud vás nějaký úkol okamžitě přitahuje, zkuste se zastavit. Položte si otázku: „Je tohle opravdu to nejdůležitější, nebo je to jen nejjednodušší?“ Naučené reakce mají často tendenci vést nás k úkolům, které jsou rychlé a snadné, nebo naopak k těm, které jsou emocionálně nejvíc nabité.
2. Zkoumejte tělesné signály hlouběji
   Pocit úlevy, když si vybereme určitý úkol, může být klamavý. Znamená to, že jsme si vybrali dobře, nebo jen utíkáme před něčím, co je náročnější? Pokud se nám do něčeho nechce, může to být známka toho, že právě tohle je to důležité. Skutečná přítomnost se nevyhýbá výzvám – naopak se do nich ponoří s jasností.
3. Sledujte, co se děje ve vaší mysli
   Naučené vzorce často přinášejí vnitřní výmluvy. „Tohle musím udělat hned.“ „Támhleto ještě počká.“ „Teď na to nemám náladu.“ Přítomnost naopak nepřináší tolik vnitřního dialogu. Cítíme jasnost, rozhodnutí je jednoduché a přichází přirozeně.
4. Experimentujte s opačným rozhodnutím
   Pokud se cítíte přitahováni k jednomu úkolu, zkuste si vědomě vybrat ten, který se vám dělat nechce. Co se děje? Je tam odpor? A pokud ano, je to odpor z únavy, nebo z toho, že vás tento úkol nutí vystoupit ze zóny komfortu? Někdy právě ten úkol, který odmítáme, je ten nejdůležitější.
5. Práce s dechem a zpomalení
   Když máme tendenci kmitat mezi úkoly, znamená to, že jsme ztratili kontakt se sebou. V takových chvílích pomáhá na pár vteřin zavřít oči, zhluboka se nadechnout a vědomě se zpomalit. Často se ukáže, že ten pocit spěchu nebyl reálný – byl jen součástí našeho naučeného fungování.

Proč je to důležité?

Vědomé rozhodování o tom, čemu věnujeme pozornost, nás vede k větší efektivitě i klidu. Místo stresujícího přeskakování mezi úkoly přichází soustředěnost a hlubší zapojení. A co víc – rozvíjíme tím schopnost být v přítomnosti, naslouchat sobě a rozpoznávat, kdy jednáme autenticky a kdy se jen držíme starých vzorců.

Tato schopnost se promítá nejen do práce, ale i do vztahů, života a našeho celkového vnímání světa. I proto se těmto tématům budeme věnovat na nadcházejícím kongresu Embodiment, který je zaměřen na propojování těla, emocí a vědomí v každodenním životě. Ale ať už se této oblasti věnujete jakkoliv, klíčové je jedno – zastavit se, zpomalit a skutečně se zaposlouchat do toho, co vám přítomnost říká.